Elżbieta Grosseová je jednou z mála sochařek, které se
v českém prostředí dlouhodobě vyjadřují prostřednictvím
keramických hmot. V její tvorbě se spojuje technická
dokonalost sochařské práce a konstruktivní cítění formy
s otázkami paměti, osudovosti a křehkosti lidské existence
ve vztahu k obecnějším otázkám přírodních zákonitostí.
Objekty z cyklu Maraton, které vznikaly v posledních dvou
letech, vzešly z autorčiny představy světa, jehož energie
je spjatá s nezadržitelným pohybem hmot. Minimalisticky
pojatá instalace jednoduchých kónických objektů, které
mohou svým zalomením evokovat pohyb lidských nohou,
je metaforickým vyjádřením temporality lidského života
a neuchopitelnosti přítomného okamžiku, neustále těkajícího
mezi minulostí a budoucností.
